Počátky plastové nadvlády
KDE SE VZAL, TU SE VZAL PLAST. Je to paradox. O věcech, které nás běžně obklopují, víme nejméně. Plasty se staly běžnou součástí každé domácnosti a ovládají naše odpadkové koše. Začínaly jako převratný výdobytek vědy, dnes se bez nich svět nedokáže obejít.
Když mluvíme o tom, že je něco z plastu, ve skutečnosti máme na mysli polymery, dlouhé řetězce navzájem spojených molekul vyrobených typicky z ropy nebo zemního plynu.
Svůj název získaly plasty podle své základní a specifické vlastnosti – plasticity.
Plasty mají schopnost chemicky se mísit s jinými látkami a tvořit tak různé sloučeniny, což vedlo ke vzniku poměrně rozvětvené plastové dynastie, která má svůj původ v Anglii a jejíž mocenský a hospodářský vliv začal celosvětově vzrůstat v druhé polovině dvacátého století. O další členy se rozrůstá i dnes. Teprve nedávno vyvinuli odborníci z Berkeley Lab v Kalifornii novou snadno recyklovatelnou hvězdu mezi plasty – polydiketoenamin (PDK).
Právě z důvodu velké druhové rozmanitosti a jejich vzájemných kombinací je situace následného využití plastových odpadů komplikovanější než u jiných materiálů.
Z obsahu žlutých popelnic se tak k recyklaci dostanou nejčastěji fólie a PET lahve. Za účelem zvýšit procento využití obsahu žlutého kontejneru přišla skupina Plastic Union s myšlenkou zpracovávat tvrdé plasty. V České republice stojí za unikátní recyklační technologií, která spočívá v tom, že jako jediná v České republice zpracovává vícedruhové plasty ze žlutých popelnic, které je schopna od sebe oddělit na jednodruhové materiály.
Kde se vzal, tu se vzal plast.
Za zakladatele oné plastové dynastie je považován parkesin, první polysyntetický plast, který byl představen v roce 1862 na průmyslové výstavě v Londýně. Nedočkal se však širšího využití a brzy jej nahradil celuloid, který se používal jako laciná náhrada slonoviny, želvoviny, ebenového dřeva a perleti. Vyráběly se z něj kulečníkové koule, vložky do límečků, pravítka nebo ping-pongové míčky. Proslavil se ale především díky tomu, že položil základy fotografického průmyslu – výroby kinofilmů a svítkových filmů. Jeho nevýhodou byla vysoká hořlavost.
A tak se v roce 1909 objevuje první plně syntetický a nehořlavý plast pod názvem bakelit. Jako nehořlavý materiál a dobrý izolant se nejprve používal na izolátory v elektrotechnice a v automobilovém průmyslu, později se rychle rozšířil do ostatních odvětví.
Celé generace zažily tuto explozi, počínaje bakelitovým telefonem a rozhlasovým přijímačem, přes bakelitové vypínače, zásuvky a zástrčky až k bakelitovým klikám od dveří a oken.Sláva bakelitu začala pomalu ustupovat po druhé světové válce, kdy se objevily další umělé hmoty. Během několika desítek let z velké části ovládly trh. Od počátku padesátých let dvacátého století se pak i tyto plasty dostaly doslova do každé domácnosti. Jistě si vzpomenete na „nerozbitné“ skleničky a roztopené plastové lžičky z filmu Pelíšky režiséra Jana Hřebejka.
Dnes plasty nahrazují tradiční materiály jako je kov, dřevo a sklo. Jsou lehčí, pevnější a odolnější. Díky tomu jsou ekonomičtější a našly tak postupně uplatnění v mnoha průmyslových odvětvích. Každý z druhů plastů má specifické vlastnosti uplatnitelné v konkrétním odvětví. Plasty jsou nejčastěji používány v obalovém průmyslu a stavebnictví. Postupem času nacházejí významné uplatnění ve výrobě nábytku a automobilovém průmyslu.
Pokud se podíváme do žlutých kontejnerů, pak se z jeho obsahu v současné době opětovně využívají zejména PET lahve – tvoří zhruba čtvrtinu z celkového množství vytříděných plastů a jsou snadno recyklovatelné. Dalších až 20 % představuje HDPE drogerie, kterou odpadářské společnosti na svých třídicích linkách dotřiďují podle aktuální poptávky. Zbývající výměty z dotřiďování, tvořící až 50 %, se zpravidla odstraňují energetickým využitím nebo skládkováním.
Nyní ale u nás vznikají nové technologie, které dokážou i tuto část odpadu materiálově recyklovat a vrátit do oběhu. Mezi ně patří i unikátní technologie ryze české skupiny Plastic Union na zpracování tvrdých plastů (kelímky od jogurtů, barelovina, obaly apod.) a výrobu regranulátu – druhotné suroviny, která zcela či zčásti ve výrobě nahrazuje surovinu primární. Jako jediná v ČR zpracovává vícedruhové plasty ze žlutých popelnic, které je schopná od sebe oddělit na jednodruhové materiály. Zaměřuje se na polypropylen (PP) a polyetylen s vysokou hustotou (HDPE). Linky zpracovávají také PET, jedná se však o sekundární materiál, který se prodává pouze v drti. Výstupem je jednodruhová, homogenizovaná drť a regranulát o čistotě až 99 %, tj. obsahuje jen zanedbatelné stopy jiných materiálů.